IVAN HROZNÝ I., II. /Ivan Groznyj/

SSSR – Mosfilm, 1944 a 1945/1958, 93 min a 80 min, černobílý, české titulky

Režie a scénář: Sergej Ejzenštejn / kamera: Andrej Moskvin (interiéry), Eduard Tisse (exteriéry) / hudba: Sergej Prokofjev / hrají: Nikolaj Čerkasov, Ljudmila Celikovskaja, Serafima Birman, Michail Nazvanov, Pavel Kadočnikov, Andrej Abrikosov, Vsevolod Pudovkin

Svůj šestý dlouhý film pojal Sergej Ejzenštejn jako uměleckou a intelektuální spekulaci, dvoudílný ponor do nitra osobnosti cara Ivana Hrozného. V první části se věnoval událostem kolem jeho korunovace, bojům mezi opričninou a bojary a násilné smrti jeho ženy Anastázie. Druhý opus se odehrává většinou v interiérech Kremlu, v barevné sekvenci vykresluje vraždu Ivanova mocenského rivala Vladimíra Starického a převážně se obrací k panovníkově mysli, zaobírá se jeho stavy, zmítáním mezi krutostí a bolestnou osamělostí. Scénář začal Ejzenštejn psát už v roce 1941, první díl byl uveden roku 1944, ale ten druhý, v roce 1946 zakázaný, až v roce 1958, tedy po režisérově i Stalinově smrti. Viditelná znalost ikonografie, dějin malířství (jednotlivé obrazy jsou inspirovány konkrétními uměleckými díly, např. v záběru ležícího Ivana můžeme rozpoznat plátno Hanse Holbeina ml. „Tělo mrtvého Krista v hrobě“ z roku 1521), filosofie, psychoanalýzy, Balzaka i Shakespeara (Ivan se podobá jeho Coriolanovi), vládce Kremlu nejprve nadchla (Stalinova cena 1. stupně za 1. díl) a pak rozběsnila (zákaz 2. dílu). Excentrické drama, jehož forma vyrůstá z vnitřního monologu hrdiny, muselo tyranovi připomenout vlastní selhání. Jednou z mnoha pozoruhodností tohoto filmového monumentu je skutečnost, že výraz Ivanovy zmučené figury se vlastně příliš nemění, nejintenzivnějším nositelem sdělení je tady líčení maskéra Vasilije Gorjunova a hra světla a stínu v monarchově tváři, jak s nimi dokázal čarovat kameraman Andrej Moskvin.

Festivalová ocenění: cena za nejlepší kameru na 1. MFF v Locarnu 1946 pro 1. díl filmu

 

EJZENŠTEJN, Sergej  Michajlovič

/ 10. (22.) 1.1898 v Rize – 11.2.1948 v Moskvě /

Původně uvažoval o profesi architekta, ale když se za občanské války seznámil v Moskvě s uměleckou avantgardou, bylo rozhodnuto. Po několika novátorsky pojatých divadelních představení se Sergej Ejzenštejn zaměřil na kinematografii, kde debutoval Stávkou (1924), námětově těžící z historie dělnického hnutí. K oslavám 20. výročí revoluce (1905) natočil přelomové dílo Křižník Potěmkin (1925) a 10. výročí Říjnové revoluce (1917) připomněl filmem Říjen/Deset dní, které otřásly světem (1928). Prostřednictvím objevných postupů, založených na  dynamické montáži, symbolech a práci divákova intelektu, chtěl Ejzenštejn docílit „intelektuálního filmu“, odlišného od předrevoluční komerční a „maloměšťácké“ produkce. Po Generální linii/Starém a novém (1929) o kolektivizaci sovětského venkova odjel na Západ, působil v USA a Mexiku, k jehož kultuře přilnul natolik, že mu věnoval film Ať žije Mexiko! (1931). Po návratu do Moskvy se Ejzenštejn stal vedoucím katedry na filmové škole VGIK. Dlouhodobě, avšak neúspěšně prosazoval natočení filmu Běžin luh, v němž se konflikt dobra a zla odehrával na pozadí rodinné tragédie při zakládání kolchozů. Uznání i ze strany schvalovacích orgánů si Ejzenštejn získal historickým dramatem Alexandr Něvský (1938), po němž následoval rozsáhlý projekt Ivan Hrozný (1944 – 45), jehož natáčení zahájil během evakuace ve středoasijské Alma-Atě. Třetí díl této zamýšlené trilogie Ejzenštejn ze zdravotních důvodů už nestihl. Zemřel uprostřed práce nad úvahami o barevném filmu, které plánoval zúročit ve vznikajícím díle.