POZNÁVAJÍC ŠIRÝ SVĚT /Poznavaja belyj svet/

SSSR – Lenfilm, 1978 (1987), 75 min., barevný, české titulky

Režie: Kira Muratova / scénář: Grigorij Baklanov, Kira Muratova / kamera: Jurij Klimenko / hudba: Valentin Silvestrov / hrají: Nina Ruslanova, Sergej Popov, Alexej Žarkov, Natalja Leble, Ljudmila Gurčenko

Příběh o stavbě nového socialistického ráje málokdy předznamenával cokoli jiného než propagandistický pamflet. Umístit do špinavého, neútulného prostředí jedno z nejniternějších melodramat sovětské kinematografie se vší křehkostí bázně z rodící se lásky pak mohla s vlastní neopakovatelnou bravurou jen Kira Muratova.

Po zdrcujícím zákazu tvorby, který byl výsledkem zpolitizovaného jednání Ústředního výboru komunistické strany Ukrajiny ohledně „přejímání buržoasního stylu“ a šíření „antihumanistických nálad“ ve filmu Dlouhá loučení, se Muratově podařilo dostat se zpět k práci skrze námět vedený v dramaturgickém plánu jako „dělnická tématika“. A tak se ve svém prvním barevném filmu režisérka opájí syrovou tváří socialistické výstavby a do tohoto zabahněného, ale zvláštním způsobem podmanivého světa situuje milostný příběh štukatérky Ljuby a jejích dvou nápadníků Nikolaje a Michaila. Nehostinné prostředí staveniště, kde schůzky probíhají mezi holými zdmi, na rumišti nebo v náklaďáku, kontrastuje s něžnou neuchopitelností lásky. V tomto vyvrcholení režisérčiny melodramatické „provinční trilogie“ (Krátká setkání, Dlouhá loučení) začíná a současně končí autorčin pokus o vyobrazení harmonického světa.

 

MURATOVA, Kira Georgijevna

/5.11.1934 v Soroce, dříve Rumunsko, nyní Moldavsko/

Po krátkých studiích lingvistiky se rozhodla pro režii, již absolvovala pod vedením Sergeje Gerasimova, jehož pomoc ji v pozdějších letech často zachraňovala před výpady filmových byrokratů. I přesto byly výsledky její dopřestavbové filmografie krajně tristní, z celkových čtyř snímků byl jeden určen ke zničení (Dlouhá loučení, 1971), dva měly mizivou distribuci (Krátká setkání, 1967; Poznávajíc širý svět, 1978) a jeden poničily cenzurní zásahy natolik, že se pod něj odmítla podepsat (Sredi serych kamněj/Mezi šedými kameny, 1983). S Gorbačovovými reformami a politikou otevřenosti („glasnosti“) dostala Muratova štědrou nabídku natočit cokoli, ale brzy se ukázalo, že její diagnóza stavu společnosti, případně pojmenovaná Astenický syndrom (1989), je příliš i v nových liberálnějších podmínkách. Cenzoři odmítli dát snímku dobrozdání, a tak musel film na berlínský festival, kde dostal zvláštní cenu poroty, vycestovat nelegálně. V devadesátých letech se umocnil režisérčin nezaměnitelný styl plný dráždivé estetiky, manýristických hereckých kreací a fragmentární výstavby a její osobitost se opět vymykala běžným středoproudým titulům, takže k publiku se dostávala opět jen výjimečně. Kira Muratova neztrácí nic ze své originality ani v pozdním tvůrčím období. Na prahu osmdesátých narozenin vytvořila film Večnoje vozvraščenije (Věčný návrat, 2012), jež se odvíjí jen z drobných dramaturgických posunů v opakování jediného motivu různými herci.