ANDREJ RUBLEV /Andrej Rubljov/

SSSR – Mosfilm, 1966/ 1969, 173 min, černobílý, české titulky

Režie: Andrej Tarkovskij / scénář: Andrej Michalkov-Končalovskij, Andrej Tarkovskij / kamera: Vadim Jusov / hudba: Vjačeslav Ovčinnikov / hrají: Anatolij Solonicyn, Ivan Lapikov, Nikolaj Griňko, Nikolaj Sergejev, Irma Rauš, Nikolaj Burljajev, Rolan Bykov

Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi se rodila velmi bolestně, jenom scénář režisér psal ve spolupráci s Andrejem Michalkovem-Končalovským skoro dva roky. Rublevův život spadá do období počátku konce mongolsko-tatarské nadvlády a vzniku moderního ruského státu, v němž mezi sobě rovnými pomalu začínalo dominovat nedávno založené město Moskva. Film byl nakonec rozdělen do osmi kapitol, zachycujících několik epizod z umělcova života v rozmezí let 1400 – 1423. Byť nemůžeme hovořit o životopisném díle v doslovném slova smyslu, ani o historicky věrném obrazu ruských dějin začátku 15. století, hlavní protagonista Anatolij Solonicyn se sžil se svým předobrazem natolik, že posléze dokonce posloužil jako model pro Rublevovu sochu v jeho moskevském muzeu. Sám se pak objevil ve všech režisérových projektech až do jeho emigrace. Tarkovskij tu navíc objevil potenciál pravoslavné ikony, jež měla sehrát důležitou roli ve všech jeho filmech až do poslední Oběti (1986). Tarkovského snaha zachytit kořeny ruské mentality a najít její paralely k současnosti graduje v sekvenci věnované odlévání zvonu. Film sám opisuje pohyb houpajícího se zvonu, z kláštera Nejsvětější Trojice a zase zpět, a komplikovaný a nakonec téměř zázračný proces jeho výroby by se dal docela dobře chápat jako metafora vzniku filmu samého.

Festivalová ocenění: Cena FIPRESCI na 22. MFF v Cannes 1969

 

TARKOVSKIJ, Andrej Arseňjevič

/ 4.4.1932 v Zavražje, Ivanovská oblast, SSSR – 29.12.1986 v Paříži /

V obecném povědomí příznivců artového filmu je Andrej Tarkovskij jistě nejviditelnější figurou sovětské kinematografie. Výlučný autor, jehož filmy vyžadují maximální intelektuální i emoční angažovanost diváka, za což se odmění hlubokou katarzí ve vždy znovu tematizované morální odpovědnosti jedince za své rozhodnutí/činy/tužby, neměl v socialistickém ráji lehký život. Mezinárodní úspěch debutu Ivanovo dětství (1962), které nijak neodpovídalo klasické interpretaci národního válečného vzepětí, bylo jen prvním krůčkem k stále intenzivnější rozepři s režimem. Následující dvacetiletý boj, během nějž Tarkovskému povolili udělat pouhé čtyři filmy, mu výrazně podlomil zdraví. Dokázal však autora vybičovat k vrcholným dílům světové kinematografie, jak se ukazuje vzhledem k posledním dvěma titulům, vytvořeným v emigraci v první polovině 80. let. Stěžejní snímek své filmografie, tříhodinovou fresku o ikonopisci Andreji Rublevovi (1966), potažmo o podstatě umění, natočil v pouhých čtyřiatřiceti letech. Film, který získal cenu v Cannes, ale putoval v Rusku do trezoru. Po čtyřech letech nečinnosti dostal režisér možnost se zhostit vědecko-fantastického románu Stanisława Lema Solaris (1972), ale akcentované téma smysluplnosti vědeckého poznání jen potvrdilo reputaci navýsost geniálního a o to nepřizpůsobivějšího autora. Následovalo autobiograficky laděné Zrcadlo (1975) a existenciální meditace o skrytých zákoutích lidské duše Stalker (1979). V roce 1982 se Tarkovskij vypravil na studijní cestu do Itálie, kde realizoval Nostalgii (1983). Krátce po zakončení ve Švédsku natáčené Oběti (1986) umírá v Paříži na rakovinu plic.