OSAMĚLÝ HLAS ČLOVĚKA /Odinokij golos čelověka/

SSSR- Lenfilm, 1978, 82 min., černobílý, barevný, české titulky

Režie: Alexandr Sokurov / scénář: Jurij Arabov / kamera: Sergej Jurozdickij / hrají: Taťana Gorjačeva, Andrej Gradov, Vladimir Děgťarjev

Když roku 1978 natočil Alexandr Sokurov, tehdy student ateliéru vědecko-populárního filmu na slovutném VGIKu, svůj diplomový snímek Osamělý hlas člověka, ukázalo se, že kromě nesporného talentu ho bude do budoucna doprovázet i ostrá nepřízeň ze strany nadřízených orgánů. Film existující v jediné kopii byl vedením školy určen ke zničení a zachránila ho jen ušlechtilá krádež z vgikovského archivu jeho kameramanem. Scénářem na motivy povídek Andreje Platonova Řeka Potudaň a Zrození mistra debutoval i Jurij Arabov, který je od té doby scenáristou všech režisérových hraných filmů.

Nikita se po úspěšném vybití buržoazní třídy Rudou armádou navrací z války domů a začíná žít ten slibovaný šťastný život. Po stydlivém setkání s Ljubou (režisér záměrně své neprofesionální protagonisty před touto scénou ani neseznamoval) a následné svatbě se dokonce snaží dostát všem manželským povinnostem. Prostředí všudypřítomné smrti, hladu a rozkladu, kterým má jejich láska čelit, jen prohlubuje osamělost zdrcených duší, které ke svému vzkříšení potřebují ještě jednou symbolicky zemřít.

 

Sokurov, Alexandr Nikolajevič

/14.6.1951 ve vesnici Podorvicha v Irkutské oblasti/

Je až s podivem, že Alexandr Sokurov, jeden z nejintelektuálnějších ruských režisérů druhé poloviny dvacátého století, se narodil a rostl v prostředí nedotčeném kulturou na vojenských základnách prostírajících se od Irkutska po Polsko a Turkmenistán. Zato však velmi záhy pocítil, co znamená tíha života a blízkost smrti a těmto tématům zasvětil svou tvorbu. Po završení studia historie se rozhodl věnovat kinematografii a nastoupil do ateliéru vědecko-populárního filmu. Kvůli konfliktům s „bdělými“ vgikovskými vyučujícími a úředníky Goskina (v podstatě ministerstva filmu) ale musel studium předčasně ukončit a jeho diplomový film Osamělý hlas člověka (1978) byl dokonce určen ke zničení. Kvůli svému osobitému tvůrčímu stylu plnému dlouhých kontemplativních záběrů, pomlk namísto dialogů a existencí postav v mrtvolném prostoru jejich živé existence se mu nedařilo najít společnou řeč s vedoucími orgány ani později při práci na studiích Mosfilm a Lenfilm, a tak až do přestavby nebyl do distribuce uveden ani jeden z jeho hraných či dokumentárních filmů. Až koncem osmdesátých tak veřejnost poprvé uviděla filmy Truchlivá netečnost (1983) či Moskevskou elegii (1987) o Andreji Tarkovském. V devadesátých letech získal za své filmy ceny na stěžejních filmových festivalech (Locarno, Berlín, Rotterdam…) a v této době prohlubuje koncentraci směrem k historicko-filozofickým snímkům zabývajícím se střetem člověka a dějin, které na přelomu milénia vyvrcholí „tetralogií vládců“: osobité vize jednoho dne ze života Adolfa Hitlera Moloch (1999), snímkem o posledních dnech V. I. Lenina Býk  (2001), sondou do labyrintu duše císaře Hirohita Slunce (2005) a netradiční  interpretací vášní a morálky Goethova Fausta (2011).