ROK PSA /God sobaki/

Rusko, Francie – Studia Golos (Lenfilm)/ Sodaperaga / Roskomkino, 1994, 133 min., barevný, české titulky

Režie: Semjon Aranovič / scénář: Semjon Aranovič, Albina Šulgina, Vadim Michajlov, Zoja Kudrja / kamera: Jurij Šajgardanov / hudba: Oleg Karavajčuk / hrají: Igor Skljar, Inna Čurikova, Alexandr Feklistov, Michail Dorofejev, Sergej Bobrov, Geša Menšikov, Era Ziganšina

Mladíka Sergeje nedávno propustili z vězení, rodině je hluboce ukradený a své vlasti, která během jeho „absence“ přešla z upadlého socialismu do zuřivého kapitalismu, zjevně také. Ztráta orientace v nové společnosti a mizivá představa o tom, co se životem, ho brzy táhnou zpět k tomu jedinému, co dobře umí. Tak potkává Věru, přezrálou „slečnu“, jejíž důvěřivost a bezbrannost ho stejnou měrou dojímá i irituje. Po nešťastné rvačce končící smrtí musí podivný pár okamžitě utéct. Daleko od cynické a nepřátelské civilizace poprvé v životě naleznou klid a lásku, podivně mrtvá krajina však spíš než štěstí předjímá brzkou katastrofu.

Film, který například režisér Sergej Loznica považuje za jeden ze tří nejzásadnějších popřestavbových ruských snímků, měl na domácí půdě rozporuplnou reakci. K běžnému divákovi se kvůli distribučnímu kolapsu vůbec nedostal a odborníky byl vnímán daleko ve stínu prestižnějších postapokalyptických snímků (Stalker, Dopisy mrtvého). Přesto získal cenu na Berlinale a jeho naléhavost neokorala ani po dvaceti letech. Melodramatický příběh zasazený do „neživotné přírody“ dává vyznít trpkým paradoxům nemilosrdného lidského života. Realističnost jeho vyznění z velké části těží z mimořádných hereckých výkonů Inny Čurikovy a Igora Skljara.

Festivalová ocenění: Stříbrný medvěd za nejlepší umělecký přínos na 44. MFF v Berlíně 1994

 

ARANOVIČ, Semjon Davidovič

/ 23. 7. 1934 v Chmelnické oblastii, Ukrajina – 8. 9. 1996 v Hamburku/

 Asi málokterý vojenský pilot sní o kariéře režiséra, Semjonu Aranoviči rozhodnutí opustit vzdušný prostor usnadnila letecká nehoda, z níž si odnesl zdravotní následky. Po ukončení studií na VGIKu v ateliéru Romana Karmena se uplatnil jako dokumentarista na studiu Lennaučfilm. Ačkoli posléze přechází i k hranému filmu, všechny jeho snímky si udržují charakter dokumentárního stylu, tehdy ještě v sovětském filmu ne zcela běžného. Opravdový úspěch očekával Aranoviče až v osmdesátých letech, kdy podle scénáře manželů Světlany Karmality a (zakázaného) Alexeje Germana, jenž vycházel z prózy svého otce, natočil Torpedonoscy (Torpédové bombardéry, 1983). Válečný film prostý obvyklých klišé a patosu se soustředil na charaktery vojenských letců, kteří jsou kromě svého životu nebezpečného poslání především normálními lidmi toužícími žít v bezpečí a klidu svých rodin. Velkým kladem snímku bylo zejména citlivé použití autentických válečných záběrů organicky včleněných do příběhu. Zahraniční uznání následovalo po účasti Roku psa (1994) na Berlinale, z něhož si odvezl Stříbrného medvěda za „nový pohled na osudy lidí v současném Rusku“. Příběh radikálně odlišných bytostí, které naleznou lásku a (dočasný) klid až v mrtvé krajině radioaktivní zóny, vyvolával řadu asociací se Stalkerem (1979) i s Dopisy mrtvého (1986). Odlišuje ho ovšem důraz na realističnost děje i povah, jejíž naléhavost možná není tak metafyzická, ale o to bezprostřednější. Při přípravě následujícího hraného filmu Agnus Dei režisér podlehl těžké chorobě. Z jeho dokumentární filmografie jsou pozoruhodné především snímky o konfliktu osobnosti a dějin, zpracovávající například odkaz Anny Achmatovové či Josifa Stalina.