ZA ZVÍŘÁTKY DO POHÁDKY

Pásmo kreslených a loutkových filmů pro děti v české verzi

Jen počkej! III (kreslený), 1971, 10 min.
Pejsek a stará bačkora (loutkový), 1987, 10 min.
Dárek pro nejslabšího (kreslený), 1979, 9 min.
O malém mamutovi (loutkový), 1983, 9 min.
Jen počkej! X (kreslený), 1976, 9 min.
O zlaté mušce a zlém pavoukovi (kreslený), 1977, 9 min.

Celkem 56 min.

V minulých ročnících Semináře ruských filmů jsme se v pásmech animovaných filmů pro děti zaměřili na příběhy o zvířátkách. Nejinak tomu bude i letošní rok. Neodvažujeme se tvrdit, že právě tento druh pohádek je specifikem ruské (a dříve sovětské) animované kinematografie, každopádně je jich ve filmových archivech tolik, že stále z nich můžeme čerpat. Patrně žádné pásmo dětských filmů si už nedokážeme představit bez vlka a zajíce z kresleného seriálu Jen počkej! V třetím dílu se budeme s vlkem prohánět na motorce, posléze si radost z rychlé jízdy si vychutnáme ve sportovní formuli (bohužel nedostatečně seřízené). V desátém dílu se ocitneme s vlkem a zajícem na stavbě, kde do jejich honičky zasáhne hroch jako přísný stavbyvedoucí. Mezi těmito groteskními evergreeny zhlédneme půvabný loutkový příběh o štěněti, hledajícím své místo na světě, Pejsek a stará bačkora. Kreslená bajka Dárek pro nejslabšího nám poučí o tom, že se menším a slabším nemá ubližovat. Je o tom v ní přesvědčen lev, král zvířat, který se před dravou lesní zvěří zastane malého zajíčka. Až do pravěku nás zavede smutná loutková pohádka O malém mamutovi, doplativšího na svou neposlušnost při útěku stáda chobotnatců před obrovským ledovcem. A úplně na závěr zhlédneme kreslenou adaptací veršované pohádky Korneje Čukovského O zlaté mušce a zlém pavoukovi, která se od svého vzniku (1923/1924) stala součástí ruské kolektivní paměti. A narazíte-li někde v Rusku na restauraci, kavárnu nebo čajovnu s názvem Mucha-Cokotucha, pak se můžete vsadit, zda právě jejímu majiteli nečetli v dětství rodiče Čukovského předlohu. 

 

KAJUKOV, Leonid Leonťjevič

/11. 6. 1938 /

V roce 1970 absolvoval moskevský Polygrafický institut, o dva roky později kurzy karikaturistů časopisu Krokodýl. V letech 1960 – 1999 pracoval na Sojuzmultfilmu, nejdříve jako animátor (podílel se např. na seriálu Jen počkej!), od roku 1972 i jako režisér. Přednášel o animaci v Alma-Atě, Kišiněvě, Sankt-Petěrburku, Moskvě a Drážďanech.  V 90. letech zastával na Sojuzmultfilmu vedoucí funkce. Vedle animovaných filmů se také věnuje knižní ilustraci. V československé distribuci byla uvedena řada jeho krátkých kreslených snímků. Nejenom Dárek pro nejslabšího (1979), ale Strašidel se nebojíme (1982), Kazisvět (1984) a Šedý medvěd (1988).

 

DANILEVIČ, Vladimir Petrovič

/4. 9. 1924 v Moskvě – 9. 10. 2001 /

V roce 1947 absolvoval kurzy pro výtvarníky a animátory na filmovém studiu Sojuzmultfilm, kde poté začal pracovat; od roku 1957 také jako režisér animovaných filmů. V letech 1964-67 spolupracoval s Ivanem Ivanovem-Vano, mistrem ve svém oboru, na několika kreslených filmech, které získaly i mezinárodní uznání (např. středometrážní Levša, 1964, podle stejnojmenného skazu Nikolaje Leskova). Roku 1968 se Danilevič vrátil k loutkové animaci, v níž dosáhl výrazných úspěchů. Filmy Dobrodružství okurčičky (1970), O chlubivém myšákovi (1983) a Jak myška hledala léto (1986), uvedené na Semináři ruských filmů 2014, a letos promítaný Pejsek a stará bačkora (1987) jsou toho příkladem. Svou kariéru ukončil v roce 1993 dvěma krátkými filmy, Vaňuša i velikan (Váňuša a obr) a Osenňaja vstreča (Podzimní setkání). Byl členem Mezinárodní asociace animovaného filmu.  

 

STĚPANCEV, Boris Pavlovič

/7. 12. 1929 v Moskvě – 21. 5. 1983 v Moskvě/

Zasloužilý umělec RSFSR (1972). Po absolvování Moskevské výtvarné školy (1946) docházel na kurzy animátorů při Sojuzmultfilmu. V roce 1954 debutoval jako režisér jednoho z prvních loutkových filmů, Zlodějka s naklejkoj (Ničemnice s nálepkou, ve sp. s Vsevolodem Ščerbakovem),  vzniklém v právě založeném oddělení loutkové animace. V následujících letech spolupracoval s režisérem Jevgenijem Rajkovským, v roce 1963 se osamostatnil. V té době měl  už za sebou studium grafiky na Moskevském polygrafickém institutu (1960). Natáčel kreslené, méně častěji loutkové a trikové filmy. Nejednou byl průkopníkem. Např. Murzilka na družici (1960, ve sp. s J. Rajkovským), oceněná na XII. MFF v Karlových Varech 1960, se zapsala do dějin animace jako první sovětský širokoúhlý animovaný film. Stěpancevovým oblíbeným výtvarníkem byl Anatolij Savčenko, s nímž realizoval několik snímků (diptych o Karlsonovi, 1968 – 1970, nebo Louskáček (1973). V letech 1980 – 1983 umělecky vedl studio Multtelefilm v moskevské společnosti Ekran. Jako mezinárodně uznávaný tvůrce byl ve svém oboru členem poroty na canneském filmovém festivalu. Ilustroval dětské knihy a diafilmy.

 

ABLYNIN, Boris Isaakovič

/4. 6. 1929 – 30. 12. 1988/                  

V roce 1949 absolvoval Divadelní učiliště B. V. Ščukina v Moskvě. Od roku 1958 byl režisérem v Ústředním divadle loutek, vedeném Sergejem Obrazcovem. Dalším Ablyninovým působištěm bylo Moskevské divadlo loutek, kde v roce 1968 založil studio Skřivánek, nazvané podle dramatu Jeana Anouilha. V něm inscenoval několik her, včetně adaptace románu Karla Čapka Válka s mloky. Když bylo studio v roce 1972 zavřeno, odešel Ablynin k animovanému filmu. Od roku 1975 byl zaměstnán v Sojuzmultfilmu jako režisér. Natáčel především loutkové filmy: Žila-byla kuročka (Byla jedna slepička, 1977), Dogoni-vetěr (Dožeň-vítr, 1978) ad. Často věnoval film konkrétnímu zvířeti: tak vznikl nejen snímek O malém mamutovi (1983), ale i Pro ščenka (O štěněti, 1979) a Pro verbljužonka (O velblouděti, 19787), v němž kombinoval dokument s animovaným filmem. Maňáskové loutky využil v pohádce Buď zdorov! (Buď zdráv!, 1982) a marionetu ve snímku Istorija odnoj kukly (Příběh jedné loutky, 1984), který byl oceněn Stříbrným drakem na XXII MFKF v Krakově 1985.

 

KOTĚNOČKIN, Vjačeslav Michajlovič

/20. 6. 1927 v Moskvě – 20. 11. 2000 v Moskvě/

Režisér, animátor a výtvarník animovaných filmů. V roce 1947 absolvoval na studiu Sojuzmultfilm kurzy pro animátory a výtvarníky. Po pěti letech praxe začal filmy i režírovat. Přispíval do satiricko-humoristického žurnálu Fitil (Doutnák), který v roce 1962 založil Sergej Michalkov. Cílem žurnálu bylo upozorňovat na negativní jevy ve společnosti (úplatkářství, byrokracie, rozkrádání státního majetku…) zábavnou formou. Jednotlivé díly tohoto seriálu se promítaly v kinech před hlavním programem. Velký úspěch Kotěnočkinovi přinesla kreslená Žabka cestovatelka (1965), kterou natočil společně s Alexandrem Trusovem. Největší ohlas měla však série o vlku a zajíci Jen počkej! (1969 – 2006), na níž po autorově smrti pracoval jeho syn Alexej.