Znám takového chlapíka

ЖИВЁТ ТАКОЙ ПАРЕНЬ

SSSR – Filmové studio Maxima Gorkého, 1964, 93 min., černobílý, pouze české titulky

Režie a scénář: Vasilij Šukšin l kamera: Valerij Ginzburg l hudba: Pavel Čekalov l hrají: Leonid Kuravljov, Lidija Čaščina, Larisa Burkova, Nina Sazonova, Bella Achmadulina, Boris Balakin

XX. sjezd KSSS a následná destalinizace a liberalizace sovětské společnosti postupně nalezly odezvu i v kinematografii. Hrdinové filmů období chruščovovského „tání“ (1956 – 1964) byli sice i nadále konstruováni na základech socialistického realismu, ovšem bez redukce na těžko dostižné vzory, oddané vizi kolektivního štěstí v komunismu. Filmová dramaturgie se hlouběji zajímala o vnitřní svět postav, které sledovala i mimo pracovní prostředí a společenské funkce. Hrdina se tak stal divákům bližší a hodnoty sovětského života (mravní sebezdokonalování osobnosti, láska a oddanost vlasti, nezištná pomoc druhým…), činil pro ně snáze přijatelné. V rámci stanovených mantinelů se na filmovém plátně objevil živý člověk.

Vasilij Šukšin vstoupil mezi profesionální filmaře až poté, co získal hereckou zkušenost a publikoval vlastní sbírku povídek (1963), kterou se zařadil mezi představitele tzv. vesnické prózy. Venkovu zůstal věrný i ve své filmové tvorbě, jak dokládá hlavní postava jeho režijního debutu Znám takového chlapíka.

Dvacetiletý Paška Kolokolnikov pracuje jako řidič na silničních trasách jihovýchodní Sibiře. Setkává se při tom s řadou lidí, které potěší svou přítomností nebo naopak nahněvá svou upovídaností. Navzdory svému věku má Paška pocit, že životu rozumí a že může radit ostatním, zejména mužům vůči ženám. Sám při tom žádný trvalý vztah nemá, což ale neznamená, že by po něm v skrytu duše netoužil…

Stavbou scénáře je Šukšinův film vlastně roadmovie, kombinovaná prvky bildungsromanu. Jednotlivá zastavení jsou dílkem do mozaiky Paškovy existence, o jejíž povaze se mezi tehdejšími sovětskými filmovými kritiky živě diskutovalo. Nejpřesněji ji ve svém textu asi vystihla Něja Zorkaja, když napsala, že v podání Leonida Kuravljova se na filmovém plátně objevil skutečně ruský lidový hrdina, současný Ivánek, naivní a mazaný, snílek a věrný kamarád.

Kuravljov vytvořil v roli Pašky, předchůdce Šukšinových pověstných „čudiků“, jeden ze svých stěžejních hereckých výkonů a podtrhl jím žánrový posun filmu od původně zamýšleného psychologického filmu ke komedii.